Načítám Akce

« Všechny Akce

  • akce již proběhla.

TŘI BRÁNY KE ŠTĚSTÍ – RNDr. JAN BÍM

11.1.2017 - 16:30 - 19:30

dar za dar

Poprvé v Centru setkávání:

Lektor: RNDr. Jan František Bímprůvodce osobním a firemním duchovním růstem, life kouč prostřednictvím doprovázené pouti, zpracováním osobního příběhu, dělá  semináře a vyučuje meditace.

„Věřím, že lidský život může být krásný, inspirující a přitom zodpovědný. Čemu věřím, to také žiji.“ 

V současnosti zažíváme neobyčejnou dobu duchovní transformace planety Země a s ní duchovní transformace lidstva. Rychle přibývá lidí, kteří jsou napojeni na své vnitřní vedení a lidí, kteří zjišťují, že materiální svět není vše a je potřeba hledat širší rozměr života. Pomalu začínáme, někdo více a někdo méně, nahlížet do nových dimenzí života, do nových duchovních prostorů.

Do těchto nových prostorů vede několik vstupních bran. Těmi nejdůležitějšími jsou podle mého omezeného poznání tři brány – pozornost, odpuštění a vděčnost.
Brána

  1. POZORNOST
Pozornost je první branou. Postupně budeme upírat pozornost k různým předmětům:
  • k vlastnímu tělu a tělesným pocitům
  • k emocím, které právě prožívám
  • ke kráse ve svém okolí
  • k příležitosti prokázat sobě nebo druhému laskavost
  • ke svému Srdci a k Tomu, co je v něm

Prvním krokem k otevření této brány je vědomá pozornost k tomu, co se děje kolem mne. Především pozornost ke kráse v našem okolí. Když si dáte trochu záležet, skoro neustále kolem sebe můžete vidět něco krásného – například malou květinku ve škvíře betonového chodníku, kámen ve tvaru srdce, usměvavý obličej člověka, květy vytvořené námrazou na okně. Krása je všude kolem nás, jen se dívat.

Druhým krokem k otevření této brány je pozornost pro příležitosti. Svět nám neustále nabízí příležitosti k pobavení či potěšení sebe nebo druhých, k ponaučení sebe i druhých či k službě druhým bytostem. Příkladem může být příležitost usmát se na spolucestující v tramvaji, příležitost poučit se z reklamy na pivo – „To nejdůležitější není vidět“, příležitost pomoci mamince s kočárkem do schodů. Příležitosti leží všude kolem nás. Opět stačí se jen dívat.

Třetím krokem je nepřetržitá pozornost ke všemu, co se děje v mém vědomí – pozornost k myšlenkám, pocitům či emocím.

Čtvrtým krokem této brány je nepřetržitá pozornost k tomu, co nás přesahuje (obvykle tomu říkáme Bůh). Můžeme to dělat dvěma způsoby – buď pozorností na Božství v okolním světě nebo pozorností na Božskou jiskru uvnitř nás.

Božství kolem nás se projevuje především jako Jednota, vzájemná propojenost. Vše je v nekonečném cyklu vzájemné závislosti a propojenosti. Z uvědomění těchto nekonečných řetězců u mne vyvěrá úcta a pokora ke všemu živému i neživému kolem nás.

Obrácenou cestou je pozornost k Božství uvnitř nás. Tento způsob práce s pozorností je více pocitový. Provádí se nepřetržitou pozorností do Duchovního srdce – místa uprostřed hrudníku a pociťování lehkého tepla a slabé vibrace v tomto místě. Druhým způsobem cvičení je zaměření pozornosti na situaci v tomto místě v okamžiku kratinké pauzy mezi nádechem a výdechem. V tomto okamžiku se děje něco velmi zajímavého. Zkuste to objevit.

 

2) ODPUŠTĚNÍ

Jak tato brána funguje, nám alegoricky ukáže tento příklad. V uzavřené nádobě se vaří voda. Dalším a dalším přidáváním tepla vzniká více a více páry, roste tlak na nádobu. Tlak se zmenší, když otočíme kohoutkem a přebytečnou páru odpustíme. Stejně je tomu s nádobou naší psychiky. Během života vstupujeme do mnoha interakcí s druhými bytostmi a často v těchto interakcích vznikají emoční rány, bolesti a ublížení. Někdy někdo ublíží nám a někdy my ublížíme někomu jinému. Každé takové ublížení vytváří psychický tlak, který neustále tlačí na naši mysl, zaměstnává ji pocity ublížení a viny. Stejně jako v případě nádoby s vařící vodou se tento tlak zmenší pomocí odpuštění.

Je několik rovin odpuštění. Základní rovinou je odpuštění sám sobě. Odpustit si, že jsem takový, jaký jsem. Odpustit si, že dělám chyby, nedosahuji vysokých nároků na sebe sama, které jsem si během života vytvořil. Odpustit si, že si ubližuji, že se nemám rád. Z vlastní praxe a z pozorování světa kolem usuzuji, že odpuštění sám sobě je skoro nejtěžší. Cvičím tak, že si každé ráno a každý večer říkám u zrcadla: „Mám se rád, plně se přijímám a vše si odpouštím“. Když si na to vzpomenu během dne, říkám si to při každé možné příležitosti. Jde to pomalu, ale postupně se do Duchovního srdce začne dostavovat pocit klidu a smíření se sebou samým.

Druhou rovinou je odpuštění těm, kteří mi ublížili. Z praxe a pozorování vím, že i tento krok je někdy nesmírně těžký. Občas mi vůbec nejde vyslovit k někomu, kdo mi hrubě ublížil, „Odpouštím ti“ a ještě hůře to jde zažít jako pocit v Srdci. Zjistil jsem, že mi nejde odpouštět druhým v situacích, kdy si přespříliš vážím sám sebe. Abych mohl odpustit tomu, kdo ublížil mně, musím často napřed odpustit sobě a opustit pocit „vlastní důležitosti“. Když se to ale nakonec povede, přichází pocit velké lehkosti a klidu v mém Srdci. Zkoušejte to sami. Snažte se co nejčastěji říkat a prociťovat slova: „Odpouštím ti“. Uvidíte, jakou zásadní změnu vám to přinese.

Třetí rovinou je prosba za odpuštění od těch, vůči kterým jsem se provinil já. Již to není jen v mých rukách. Záleží na druhých bytostech, jestli mi odpustí a tím zmírní přetlak u mne ale hlavně u nich samotných. Vždy ale můžete o odpuštění žádat. Někdy to ale opět předpokládá nejdříve odpustit sám sobě a přijmout důsledky svých činů. Mám zkušenost, že často vnější odpuštění přijde rychle po té, kdy odpustíme sami sobě. Snadněji se o odpuštění prosí bytosti, se kterými máme stále ještě kontakt. Složitější je to s bytostmi, které již žijí jinde, s námi se nestýkají či umřeli. Tady musíme o odpuštění prosit v duchu.

Nejvyšší rovinou a nakonec asi tou, která provádí skutečné odpuštění, je prosba o odpuštění směrem k Bohu. Křesťané mají rituál zpovědi (svátosti smíření).

Záměrně při odpuštění mluvím o bytostech a ne jen o lidech. Ublížit nám mohou či my jim i zvířata, rostliny, stromy, jemně hmotné bytosti, možná i bytosti z našeho obvyklého pohledu neživé jako kameny, domy, auta ale třeba i naše mysl.

Pravidelné praktikování odpouštění navozuje v duši pocit pokory a sounáležitosti. Přivádí vás k další bráně – vděčnosti.

Odpuštění naladí naše Srdce na vděčnost. V řízené vzpomínkové meditaci si připomeneme různé situace z našeho životního příběhu, za které můžeme děkovat. Budete překvapeni, kolik důvodů k vděčnosti ve své paměti objevíte.

 

3) VDĚČNOST

Když jsme byli malí, jedna z prvních věcí, které nás rodiče naučili, bylo poděkovat, když jsme něco dostali. A je to dobře. Vděčnost je totiž jedním z nejvyšších vyjádření Lásky. V okamžiku, kdy za něco děkujeme, přijímáme to do svého Srdce, zahrnujeme to pozorností a láskyplným pocitem.

K plnému otevření této brány je třeba skoro nepřetržitého pocitu vděčnosti. Když budete pozorní, uvědomíte si, kolik úžasného se ve vašem světě děje. Pomalu se učím děkovat nejen za zřejmé dary ale i za takové věci, že dojedu v pořádku při cestě autem a nic se nestane, že mi neujede autobus a počká na mne, že mi naskočí „zelená vlna“ když pospíchám, že se roztrhnou mraky a zasvítí slunce, že zaplatí zákazník, že mne mysl chránila svojí předtuchou, …

Učím se vyjadřovat vděčnost děkováním za každou službu, kterou mi někdo prokáže: za přinesení jídla číšníkem, za otevření dveří, za dání přednosti, … Od učitele Ho´oponopono pana Dr. Lena a od svatého Františka se učím děkovat všemu i zvířatům, rostlinám, autu, které mne dovezlo, židli na kterou si mohu sednout, vodě kterou mohu pít, vzduchu který mohu dýchat, tělu které dobře pracuje, mysli, která dobře přemýšlí, …

Obtížnějším stupněm je vděčnost za všechna příkoří, za své nepřátele, za lidi, kteří mi ublížili. To jsou totiž situace, ve kterých se nejvíce dozvídáme sami o sobě, o svých schopnostech a možnostech.

Každé ráno děkuji za možnost prožít další den, den kdy se mohu učit, radovat. Každý večer děkuji za vše, co jsem prožil, za to že mám vedle sebe skvělou ženu, že mám šikovné děti, za své rodiče, za tchána s tchýní, za každou možnost naučit se něco nového, za každé setkání s lidmi, …

Všude a vždy je příležitost něčemu děkovat a udržovat posvátný pocit vděčnosti.

 

Seminář zakončíme delším soustředěním do svého Srdce očištěného pozorností, odpuštěním a vděčností. Možná se v tomto okamžiku odehraje Zázrak, který změní náš život.

Častou prací na těchto třech bránách se člověk pomalu posouvá do nové dimenze bytí. Postupně si začne uvědomovat zázraky, které se dějí v jeho životě, získává klid a velkou energii. Jednoho dne se přenese přes jakýsi práh a život, pro vnějšího pozorovatele stále stejný, se dramaticky změní.

 

Nechť vás na této cestě branami provází Radost, Mír, Pravda a Láska.

 

Přínos semináře
Účastníci si připomenou tři důležité brány ke štěstí, které již podvědomě dobře znají. Během vzpomínkových meditací si naleznou situace ze svého osobního příběhu, které si zasluhují pozornost, odpuštění a vděčnost. Pravděpodobně dojde k velmi těsnému dotyku své největší hloubky.

Cena: Cenu si určuje každý účastník sám podle spokojenosti na konci akce.

 

Lektor: RNDr. Jan František Bím

Jan František Bím

Byl jsem cestovatelem a ředitelem cestovní kanceláře Adventura. Po letech jsem si ale uvědomil, že chci ještě lepší život. Život naplněný službou konkrétním lidem a přitom bez stresů a tlaků vrcholového manažera. Proto jsem se rozhodl opustit „teplé místo“ ředitele a vykročit do nejistoty osobní služby lidem, kteří stejně jako já věří, že lidský život může být krásný, inspirující a přitom zodpovědný.

Lidi, kteří cítí spirituální volání ve své duši, podporuji v otevření dveří do duchovního světa, v otevření jejich srdce lásce, soucitu a odpuštění. Společně hledáme jejich individuální dar, poslání a cestu, jak je vyjádřit ve hmotném světě.

více na:  www.janbim.cz

 

Podrobnosti

Datum:
11.1.2017
Čas:
16:30 - 19:30
Cena:
dar za dar
Rubrika Akce:

Pořadatel

Celbová Dagmar
Telefon:
605 148 913

Místo konání

Centrum setkávání, Neplachova 1, Č.B.
Neplachova 1
České Budějovice, 370 04 Česká republika
+ Google Mapa
Telefon:
+420 605 148 913